Trať může nabízet 29 km singletrailu, a přitom jen 18 z nich se dá skutečně běžet v závodním tempu. Když si tyhle úseky odhadneš před startem, nenaroubuješ na horský závod plán tempa silničního běžce. Ovlivňuje to tvé cílové intenzity, průchozí časy na občerstvovačkách, strategii jídla i to, co můžeš rozumně čekat, jakmile se spustí hodiny.
Běhatelné neznamená rovné. Úsek je běhatelný, pokud na něm udržíš pravidelný krok v intenzitě, která odpovídá délce závodu. Sedmiprocentní stoupání po hlíně se na začátku pětadvacítky dá běžet 20 minut. Totéž stoupání na 68. kilometru stovky nejspíš půjdeš pěšky – jakmile si svou daň vybere horko, nadmořská výška a 2 400 m D+.
Nejde o to přilepit každému úseku štítek „běh“ nebo „chůze“ s iluzorní přesností. Jde o to poznat, kde je běh efektivní, kde se vzhledem k vynaloženému úsilí víc vyplatí rychlá chůze a kde tempo nadiktuje terén, ať jsi jakkoli dobrý.
Vycházej z profilu, ne z celkové délky
Celková délka zakrývá skutečné volby. Padesátka s 1 500 m D+ po širokých běhatelných lesních cestách může být mnohem běhatelnější než třicítka s 1 800 m D+ po prudkých, technických a pod nohou ujíždějících horských stezkách. Začni tím, že trasu rozdělíš na souvislé části: stoupání, hřeben, seběh, zvlněná traverza, spojka po silnici nebo cestě.
Za hranice úseků ber nejdřív občerstvovačky. Jsou to konkrétní milníky: určují vodu, kalorie, přístup k podpoře i tlak časových limitů a právě ony dávají závodu v hlavě rytmus, když nastoupí únava. Pak každý dlouhý úsek rozděl znovu, jakmile se terén výrazně změní. Šestnáctikilometrový úsek, který spojuje stoupání o 750 m a rychlý seběh, nepředstavuje jeden problém s tempem, ale dva.
U každého úseku si poznač vzdálenost, D+ a D-, průměrný sklon, maximální souvislý sklon, povrch, nadmořskou výšku a expozici. Průměrný sklon je užitečný, ale může klamat: průměr 5 % může skrývat kilometr roviny, dvacetiprocentní stěnu a seběh. O tom, jestli se úsek opravdu dá běžet, ti řekne souvislý sklon a rozložení terénů.
Odhad běhatelných úseků podle sklonu
Sklon je první a nejrychlejší filtr. Všechno ale nerozhodne.
Na pevném a rovnoměrném povrchu v mírné nadmořské výšce udrží většina trénovaných trailových běžců efektivní běh ve stoupáních zhruba do 5 %. Mezi 5 a 8 % záleží na výkonnosti, délce závodu, přilnavosti a souvislosti svahu. Mezi 8 a 12 % mnozí střídají běh s chůzí. Nad 12 % bývá vědomá rychlá chůze nejchytřejší volbou, zvlášť na ultra.
Tahle rozpětí jsou vodítka, ne pravidla. Desetiprocentní stoupání po udusané hlíně se může běžet snáz než šestiprocentní rampa posetá kořeny, mokrými kameny nebo měkkým pískem. Krátký patnáctiprocentní krpál se někdy vyplatí vyběhnout až nahoru, pokud se láme do rychlého seběhu. Čtyřicetiminutové stoupání s 9 % blízko tvého aerobního prahu je úplně jiná věc.
Uvažuj v energetické ceně. Pokud ti běh ušetří jen pár vteřin, ale rozjede dech, tep a zátěž na stehna, je zisk iluzorní: bereš si ze zásob na další úsek. Pořádná rychlá chůze ti nechá dost šťávy na to, abys pak běžel hřeben, seběh nebo běhatelné dno údolí.
Dlouhá stoupání rozebírej zvlášť
Stoupání s průměrem 8 % na 6 km může obsahovat několik běhatelných rovinek. Najdi je: jsou to příležitosti změnit tempo, ulevit svalům a ukrojit čas bez tlačení v nejprudších pasážích.
Naopak seběh není běhatelný jen proto, že vede dolů. Prudký technický seběh si často vynutí drobné krůčky, brzdění a neustálé čtení stopy. Na hodinkách slibuje celkový sklon rychlost, ve skutečnosti se ale tvůj postup podobá spíš kontrolované chůzi.
Poslední slovo mají terén a technická náročnost
Sklon je to, co vidí mapa. Terén je to, co ucítí tvoje nohy.
Hladká hlína, ujetý štěrk, lesní cesty a čisté běhatelné singletraily bývají pro běh jistou sázkou. Ujíždějící suť, šikmé svahy, bláto, měkký písek, sníh, kořeny, mokré plotny, brody a ostré serpentiny naopak srazí rychlost velmi rychle. A i když postupuješ dobře, technický terén si žádá soustředění v každém okamžiku, které se draze platí únavou.
Fotky ze závodu, popis trati, 3D mapy, reportáže z minulých ročníků, rozbor GPX stopy: využij všechno, abys našel změny terénu. Hledej exponované hřebeny, kde vítr může rozhodit došlap, severní svahy, kde se drží sníh nebo bláto, a seběhy, které soustředí velké D- na krátkou vzdálenost. Pokud pořadatel zveřejní video trati, sleduj ho jako průzkum, ne jako zábavu.
Technická náročnost závisí i na běžci. Dobrý sbíhač, který je v horách doma, bude kamenitý seběh považovat za celý běhatelný. Trailový běžec méně zvyklý na technický terén ho možná bude muset zvládnout kontrolovaným postupem. Stav plán na svých vlastních dovednostech, ne na záběrech špičky.
Počítej s nadmořskou výškou, počasím a fází závodu
Úsek, který v tréninku za chladného počasí běžíš, se může změnit ve stoupání pěšky, když začíná nad 2 700 m na přímém slunci. Nadmořská výška snižuje intenzitu, kterou udržíš. Horko zvyšuje spotřebu vody a prodražuje prudká stoupání. Déšť umí z nevinné hliněné cesty udělat kluziště. Vítr může exponovaný hřeben zpomalit, i když profil vypadá snadno.
Stejně důležitá je fáze závodu. Na začátku buď v odhadu opatrný: tvoje zdrženlivost určuje, co ti zbude později. Stoupání, které bys na 6. kilometru mohl běžet, je pořád špatný počet, pokud tě čeká ještě 3 000 m D+.
Na dlouhých tratích hodnoť každý úsek dvakrát: odpočatý a unavený. Zvlněný hřeben může být v první třetině běhatelný z 90 %, uprostřed z 60 % a v závěru už jen střídáním běhu a chůze. To je mnohem užitečnější než věřit, že jedno tempo vydrží od startu do cíle.
Pokud poběžíš v noci, odhad na technických pasážích ještě sniž. Tma zpomaluje kladení nohou, ztěžuje orientaci a přidává psychickou zátěž, kterou v profilu nevidíš.
Postav strategii běhu a chůze, místo abys plul naslepo
Jakmile máš běhatelné úseky vytipované, přiřaď každému úseku intenzitu a způsob pohybu: běh, chůze, nebo střídání. Pokyny drž tak jednoduché, abys je dokázal plnit, i když ti bude zle.
U běhatelného stoupání může pokyn znít: mírné pasáže běžet, každý krpál jít a zůstat pod červenou zónou. U prudkého stoupání: rychlá chůze od paty kopce, ruce na stehnech, když je potřeba, najíst se v polovině svahu a znovu se rozběhnout až nahoře. U technického seběhu: v kamenech zůstat pod kontrolou a prodloužit krok, jakmile se stezka zase dá běžet.
Dej si pozor na strnulé střídání podle stopek, pokud neodpovídá terénu. Devět minut běhu, minuta chůze: metoda může fungovat na dlouhém pravidelném stoupání po lesní cestě. Rozpadne se ale v terénu, který se každých pár set metrů mění ze 4 % na 18 %. Vodítka navázaná na terén vydrží lépe: rovinu běžet, prudké vracečky jít, za potokem se znovu rozběhnout, v sedle vydechnout.
Dobrý test: dokážeš jíst za pohybu? Pokud se úsek opravdu dá běžet a zároveň zůstává dost snadný na jídlo a pití, je to často ideální místo k efektivnímu postupu a nabírání času. Pokud ti běh brání v jídle nebo rozhoupe žaludek, je úsek nejspíš těžší, než napovídá jeho profil.
Převeď běhatelný terén na realistické průchozí časy
Nepočítej průchozí čas z jediného průměrného tempa. Odhadni čas podle typu terénu a pak přičti cenu přechodů. Tvé běžecké tempo na běhatelné stezce, rychlost chůze do kopce v dlouhých stoupáních i tempo v technickém seběhu musí stát každé na samostatných předpokladech.
Vezměme desetikilometrový úsek mezi dvěma občerstvovačkami: 3 km běhatelné stezky, 1,5 km stoupání s 350 m D+, 3 km technického seběhu a 1,5 km zvlněného terénu. Dej každé části realistický odhad podle svých tréninkových dat a srovnatelných terénů. Pak přičti čas na doplnění flasek, jídlo, technické pauzy, zaváhání na trase a nevyhnutelnou krizi po velkém stoupání.
Pokud máš zaznamenané běhy v podobných sklonech a terénech, vycházej nejdřív z nich. Závodní intenzita, nadmořská výška a nasbíraná únava si vždycky vyžádají rezervu, ale tvá vlastní historie je lepší než obecná tabulka temp. Když jsou data o trati uspořádaná podle občerstvovaček, výškových úseků a změn terénu, pomůže ti TrailSight proměnit tyhle detaily v plán, který si opravdu vezmeš s sebou na startovní čáru.
Porovnej své odhady s časovými limity, ale nesnaž se na nich získat čas během úseků, které se mají jít. Najdi raději úseky jistě běhatelné, kde postupuješ efektivně: právě tam se buduje tvoje rezerva.
Nacvič svá rozhodnutí ještě před závodem
Dobrý odhad běhatelnosti se ověřuje v terénu, ne obdivuje na obrazovce. Na dlouhých bězích trénuj přechod z běhu do chůze dřív, než k němu budeš donucen. Najdi souvislé stoupání, porovnej běh a rychlou chůzi při stejném vnímaném úsilí a sleduj, jak to působí na dech a únavu nohou.
Trénuj seběhy na už unavených stehnech. Trénuj jídlo ve zvlněném terénu. Pokud tvůj závod zahrnuje nadmořskou výšku, horko, hole, noční úseky nebo kluzké skály, zapoj tyhle podmínky, jak to jen jde. Netrénuješ jen svůj aerobní motor, ale i úsudek, který tvůj plán uvede do života.
V den závodu ber své odhady jako osnovu. Podmínky z nich můžou udělat příliš opatrné odhady, nebo je rozbít na kusy. Pokud jsi dobře připravený, čteš terén, přizpůsobuješ se včas a nejlepší nohy si šetříš na úseky, kde se běh opravdu vyplatí.